Petřa je manažerka, máma a maželka. Její dny vypadaly jako nekonečný seznam úkolů – ráno porady a schůzky, odpoledne děti, večer domácnost. A když si konečně sedla, její hlava jela dál na plné obrátky.

Říkala mi: „Mám pocit, že jedu pořád na autopilota. A když si dovolím chvíli pro sebe, stejně mě přepadnou výčitky – že ubírám čas dětem, nebo že zanedbávám práci. Jako by nebylo kam utéct.“

Bylo na ní vidět, jak moc je unavená, a zároveň, jak se snaží všechno zvládnout. A právě proto potřebovala prostor, kde nemusí nic dokazovat. Kde se může na chvíli zastavit.

Naše společná práce jí pomohla začít malými kroky – tři vědomé nádechy mezi meetingy, krátký večerní rituál, jednoduché způsoby, jak si říct ‚ne‘ bez pocitu viny. A postupně objevila, že klid nemusí přijít až tehdy, když je všechno hotové, ale že si ho může tvořit i uprostřed chaosu.

Pamatuji si, jak jednou přišla a řekla: „Poprvé jsem si večer sedla jen tak – bez výčitek. A bylo to, jako bych se po dlouhé době opravdu nadechla.“

Dnes už ví, že nemusí jet na autopilota. Že může být manažerkou, mámou – a přitom i ženou, která má kousek prostoru jen pro sebe.

Pokud se poznáváte v příběhu Petry, ozvěte se mi. Ráda Vás provedu cestou zpátky k sobě a k hlubokému nádechu.