Eva je dlouhodobá pěstounka a miluje svou holčičku nade všechno. Přesto se někdy cítí na dně. V noci leží v posteli, přemýšlí, jestli je dost dobrá máma – a pláče. Ne proto, že by dítě nemilovala, ale protože je vyčerpaná a často sama.

Jednou mi řekla: „Někdy mám pocit, že trauma mého dítěte mě úplně přeroste.“ A já jsem v jejím hlase slyšela nejen únavu, ale i obrovskou lásku.

V našem prostoru se učila, že nemusí mít masku ‚silné mámy‘. Že může říct, že je unavená, vzteklá nebo že má pocit, že slehává – a já ji za to neodsoudím. Pomohla jsem jí najít odpovědi v sobě: co je její, co je dítěte, co opravdu potřebuje, aby mohla zůstat přítomná.

Aromaterapie jí nabídla malé kotvy. Levandule nebo kadidlo jí pomohly zpomalit dech, aby zvládla bouřlivou scénu bez křiku. Rituály, které jsme spolu tvořily, jí připomínaly:, že nemusí být dokonalá, stačí, že zůstane. 

Postupně začala věřit, že dost dobrá máma není ta bezchybná. Ale ta, která se vrací – znovu a znovu, i po bouři.

A jednoho dne mi řekla: „Poprvé mám pocit, že to, co dělám, stačí. Že opravdu jsem dost dobrá máma.“

Pokud se v tom poznáváte, vězte, že na to nemusíte být sama. Vytvářím prostor, kde můžete být opravdová – se všemi svými pocity. A kde můžete slyšet znovu sebe – a tím i své dítě.