Iluze dokonalosti

LinkedIn je plný vítězů. Každý příspěvek vypadá jako z výkladní skříně: úspěšné projekty, nové kontrakty, stovky dní meditace, běhání nebo odříkání. Člověk má pocit, že kolem něj chodí jen samé hvězdy.

Jenže… není to celé trochu iluze? Každý z nás má i pády, přešlapy a dny, kdy se věci prostě nedaří. Jen se o nich moc nemluví – nehodí se to k budované image. A tak se srovnáváme s naleštěnou verzí reality, místo s opravdovými lidmi. Soutěžíme v aréně, kde pravidla nejsou fér.

A pak přichází tlak – pocit, že pořád musíme někoho nebo něco dohánět, a že nikdy nejsme dost.

Soutěžení: motivace, nebo past?

Soutěžit nás učili od dětství. Ve škole, ve sportu, později v práci. Být lepší než ostatní. Přiznejme si: soutěžení má něco do sebe. Krátkodobě nás umí vybičovat k výkonu, srovnávání s ostatními může být inspirativní – a euforický pocit vítězství, k nezaplacení, že?

Ale co když se radost z překonání sebe sama ztratí a zůstane jen závod o lajky, čísla a pozice na příčce? Co když soutěžení přestane být hrou a stane se měřítkem vlastní hodnoty?

Co říká věda

Psycholog Leon Festinger už v 50. letech popsal teorii sociálního srovnávání: potřebujeme vědět, jak na tom jsme – a děláme to tak, že se porovnáváme s ostatními. Někdy nás to posune, ale často spíš sebere energii.

• Když se srovnáváme s těmi, kdo jsou „lepší“, nálada jde dolů a sebevědomí s ní.
• Neurovědci zjistili, že srovnávání aktivuje v mozku centra spojená se stresem a frustrací.
• Studie ukazují, že soutěž může motivaci posílit – ale pokud jde jen o vítězství, efekt se rychle vytratí.
• A tzv. Big-fish-little-pond efekt říká: být velkou rybou v malém rybníku posiluje naši jistotu. Ale v obrovském rybníku se i ta velká ryba cítí malá.

Co nás skutečně formuje?

Když přestaneme měřit sebe podle čísel, začne se objevovat jiná otázka: Co mi vlastně dává smysl s ohledem na to, kdo jsem?

Není to seznam ocenění, dosažených met ani úspěchů. Není to ani to, v čem excelujeme nebo za co nás obdivují ostatní.

Myslím, že nás definuje něco úplně jiného:

• Naše odvaha být zranitelní, přiznat chybu a nevypadat přitom dokonale.
• Naše autenticita, když se rozhodneme žít podle sebe, ne podle toho, co se měří a lajkuje.
• Naše schopnost vracet se k hodnotám, i když se to nedá dobře vyfotit a sdílet.
• Naše volby, které opakovaně děláme, i když nejsou „nejvýhodnější“, ale dávají nám smysl.

Pokud stavím svou identitu jen na výsledcích, riskuji, že v momentě, kdy čísla klesnou, pohasnu i já. Stávám se fading star. Ale když vím, že mě utváří i způsob, jak se zvedám po pádu, jak reaguji na neúspěch a jak hledám cestu, která pro mě má význam – pak už stojím na základu, který žádné číslo neshodí.

Koučovací perspektiva

V koučování se často ukazuje, že největším soupeřem jsme sami sobě aneb „Nejtěžší je si nepřekážet.“, jak říká moje terapeutka. A má pravdu. Čísla a statistiky mohou být inspirací, ale klíčová otázka zní jinak:

• Co mi to přináší?
• Jak se u toho cítím?
• Jsem díky tomu blíž sobě – nebo jen utíkám za dalším výkonem?

Koučink pomáhá lidem přestat měřit svou hodnotu podle vnějších měřítek a vracet se k sobě. K tomu, co dává smysl. K tomu, kde cítíme sami sebe.

Závěr

Soutěžení nás může posunout. Ale může nás taky vzdálit od toho nejdůležitějšího – od nás samotných.

Možná tedy nejde o to, kolik dní něco vydržíme, ale jestli se díky tomu cítíme víc sami sebou. Protože naše hodnota neleží v číslech ani v tabulkách, ale v tom, jestli dokážeme žít v souladu se sebou a se svými vztahy.

 A co Vy? Jak vnímáte soutěžení? A podle čeho měříte svou vlastní cestu? Napište mi to do komentářů pod příspěvkem na Instagramu/Facebooku, ze kterého jste na blog přišli. Budu se těšit na inspiraci!